Historie dopravních značek a dopravního značení
Dopravní značky: vídáme je denně na silnicích a často je automaticky následujeme bez toho, aniž bychom jim věnovali zvláštní pozornost. Odkud se ale značky, které udávají řád a smysl dopravnímu provozu, vzaly?
Ač se to možná nezdá, dopravní značení je tu s námi už pěkných pár století – před příchodem aut totiž bylo zapotřebí usměrňovat jiné druhy dopravy. Jaká je historie těchto každodenních pomocníků v silničním provozu? Na to se podíváme v dnešním článku.
Předchůdci dnešních značek: kamenné sloupky
Dopravu v jakémkoliv slova smyslu bylo zapotřebí usměrňovat a organizovat v průběhu velké části lidských dějin. Nejčastěji k tomu sloužily kamenné sloupky, které plnily funkci milníků a rozcestníků. Nejstarší záznamy hovoří o použití právě těchto milníků už v antickém Římě, kdy byly cesty osazovány kameny značícími vzdálenost od Říma.
Kamenné sloupky se později rozšířily i do Evropy – v 17. a 18. století se objevily v Sasku a Rusku, v Německu se pak začaly hojně používat dřevěné rozcestníky, tzv. křížové značky, které označovaly křížení cest. V českých zemích se pak k organizaci provozu užívaly kameny podél cest, které upozorňovaly „řidiče“ na důležité skutečnosti a rizika, která je po cestě čekají. S rozvojem poštovní dopravy se pak dopravní značení významně rozrostlo. Došlo například k systematickému kilometrování státních silnic vedoucích od hlavních zemských měst.
Dopravní značky v 19. a 20. století
Písemné záznamy dokládají, že minimálně od roku 1878 docházelo na našem území k systematickému dopravnímu značení. Správci silnic ve Slezsku měli za povinnost označit je tzv. cestníky, tedy ukazateli směru. K rozšíření na celé území Čech pak došlo ale až o více než třicet let později, a to v roce 1909, kdy byla tato povinnost zakotvena v zákoně.
Když odhlédneme od českých zemí, je pro dopravní značení v Evropě klíčový rok 1903, kdy došlo ve Velké Británii k zákonnému zavedení dopravních značek, které se v mnohém podobaly těm dnešním (tj. ve tvaru kruhů a trojúhelníků). Z Británie se pak tyto značky začaly vcelku rychle šířit po celé Evropě. Do tuzemska pak standardizované značení dorazilo se zpožděním – až v roce 1935, kdy došlo k uzákonění šesti dopravních značek, které svou základní podobu drží dodnes. Šlo o značky varující před zatáčkou, křižovatkou, výmolem na silnici, chráněným i nechráněným železničním přejezdem a před jiným nebezpečím na silnici.
Od výše zmíněného roku 1903 nedošlo na poli dopravního značení k žádným dramatickým změnám, jednalo se spíše o postupný vývoj, kdy díky kompletnímu přerodu dopravy z koňských povozů na automobily byly do oběhu uváděny nové typy značek řešící nové situace. Základní tvary a upozornění však zůstávají stejné.
A co semafory?
Samostatnou kapitolu pak tvoří semafory. Ty se poprvé objevily v USA ve dvacátých letech 20. století a odtud se pak začaly šířit i do Evropy. První tříbarevný semafor se v Česku objevil už v roce 1927, a to na Hybernské ulici v Praze. V průběhu let semafory zcela nahradily strážníky, kteří na rušných křižovatkách do té doby řídili provoz.
Ač se při jízdě Evropou může zdát, že ne všechna dopravní značení jsou ve všech státech sjednocená, v drtivé většině případů se jedná spíše o kosmetické úpravy, spíše než o zcela rozdílné významy. Základní dopravní značky vypadají a fungují takřka všude stejně – patří mezi ně výstražné trojúhelníkové značky, kulaté zákazové a osmiúhelníkové značící stopku. Tento konsensus přijala většina států za své a je to jenom dobře – jízda na silnicích je tak předvídatelnější a značně bezpečnější.
